První týden v srpnu 2012 jsem si splnila jeden ze svých cestovatelských snů a podívala se na Island. „Studenti“ měli akci na letenky Praha-Keflavík za 4.000 Kč (od středy do středy, bez možnosti vrácení nebo změny). Týden je sice málo, ale lepší než nic, a tak jsme se rozhodli pro trek „Laugavegur“ v jihozápadní části Islandu, tedy ne tak daleko od letiště, a pak návštěvu několika míst v okolí.
Laugavegur je cca 80 km trasa z Landmannalaugaru do Skógaru, která se dá zvládnout za čtyři dny, i když většina místních agentur doporučuje 5-6 dnů (každý musí posoudit své možnosti – terén sice není příliš náročný, ale za špatného počasí se moc rychle jít nedá). Protože jsem ze všech stran slyšela i četla, jaké jsou na Islandu příšerné horizontální deště a větry lámající stanové tyčky jak špejle, zainvestovala jsem do expedičního stanu Husky Flame se třemi pruty a sněhovými límci. To se ukázalo jako zbytečné, protože celý trek bylo krásné slunečné počasí a lehce zapršelo jen poslední den, kdy jsme byli na Geysiru a v Thingvelliru, kde to vůbec nevadilo. Nicméně je lepší nadávat na zbytečně těžký stan, než v nočním lijáku opravovat zničený a jsem neskutečně ráda, že nám přálo štěstí a z vytoužené cesty máme nejen parádní zážitky, ale i fotky.
Den 1.
Po obědě jsme přiletěli do Keflavíku, nabrali si v infocentru na letišti mapky a jízdní řády a nasedli do Flybusu, který každou půlhodinu jezdí do Reykjavíku. Jízdenka stála 1925 ISK, což bylo asi 325 Kč.
Na autobusovém terminálu BSI jsme si rovnou koupili jízdenky na druhý den do Landmannalaugaru – cena za osobu byla 7700 ISK (cca 1.300 Kč).
Pak jsme vyrazili do kempu (Reykjavik Campsite, Sundlaugarvegur 32; GPS 64.1467042, -21.8827021), kde stojí noc 1200 ISK (cca 200 Kč). Šli jsme pěšky, ale jezdí tam i autobus MHD. Po postavení stanů a obhlédnutí kempu (kromě poměrně slušných sociálek tam byla i kuchyňka s elektrickými vařiči) jsme vyrazili na prohlídku města a nákupy jídla do Bonusu (např. GPS 64.135338, -21.89521).
Den 2.
Druhý den jsme vstávali v 6 ráno, sbalili stany a v 7:15 nasedli do autobusu, který nás (zdarma) odvezl z kempu na terminál BSI. V osm už jsme vyráželi terénním autobusem na více než čtyřhodinovou cestu do Landmannalaugaru. Jelikož těmito busy jezdí v podstatě jenom turisté, automaticky se dělají cca desetiminutové zastávky na focení Hekly, případně malého sopečného kráteru a jezírka. Řada autobusů rovněž pouští do reproduktorů komentář o zajímavostech, které právě míjíte, což slouží jako dobrá náhrada průvodce. Cestou jsme taky viděli obrovské stádo islandských poníků, kteří jsou specifičtí svými 5 chody (později jsem jednoho otestovala).
O půl jedné jsme dorazili na výchozí místo treku, do Landmannalaugaru. V místní chatě jsme koupili turistickou mapu oblasti a vyrazili na cestu přes Hrafntinnusker až k jezeru Alftavatn (cca 24 km). Milovníci přírody se minimálně ze začátku asi nebudou pohybovat původně naplánovaným tempem, protože budou pořád fotit. Jen jsme vylezli kousek nad chatu, otevřel se před námi úžasný pohled na „duhové“ hory, které díky ryolitovému složení skutečně září barvami. Navíc v té době pod nimi byly rozkvetlé louky a všude kolem lávová pole, soutěsky, horké prameny i ledovce – prostě ráj fotografů.
Výhodou polohy Islandu je to, že se tam v létě pozdě stmívá a noc je velmi krátká, takže nevadí, pokud si člověk naplánuje delší trasu, nebo se někde zdrží.
Cesta se postupně měnila – duhové hory vystřídala černá písčito-kamenitá pláň i sněhová pole. Po krátké pauze u chaty Hrafntinnusker (pod kterou je pár kamenných bivaků – závětří pro stany), jsme pokračovali dál.
Přebrodili jsme první řeku – byla vcelku mělká a úzká, zato pěkně ledová. Poměrně pozdě večer nás přivítal pohodový kemp v Alftavatnu. Vypadal podobně, jako řada jiných horských kempů – dřevěná chata, vedle umývárky, přístřešek na vaření a mytí nádobí a navíc pěkné jezero. Cena za nocleh byla 1.100 ISK (cca 190 Kč).
Den 3.
Třetí den jsme si naplánovali cestu do Emstruru přes Hvanngil (cca 15 km). Popis cesty stažený z internetu zněl poeticky, jako z Pána prstenů: „pokračovat ´zelenou tundrou´ ke starým stájím a chatě Hvanngil, dál po úpatí sopky Storasula k černým pískům Mælifellssandur a kolem „kloboukovité“ hory Hattfell do Emstruru“.
Cesta tak skutečně vypadala, navíc ji křížilo několik vodních toků. Přes některé byly můstky, jedna široká, ale hluboká jen mírně nad kolena, se musela přebrodit. K tomu se docela hodila treková hůl, protože i když to tak nevypadalo, proud byl v některých místech silný a vykoupat krosnu by se nikomu nechtělo. Další řeka byla zajímavá tím, že se v ní valila špinavá hnědošedá voda a nad ní se v kontrastu vyjímala krásná duha. Pak už začínala krajina „Mordoru“, sopečná poušť. Písek byl tak jemný, že jsem ho i přes oblečení a tunel přes nos měla úplně všude. V kempu jsem po chvíli skřípání zubů (kvůli písku i ceně žetonu na teplou vodu) obětovala nemalý obnos a výjimečně si dopřála i krátkou teplou sprchu. Stejně jako minulou noc, i zde byl nocleh za 1.100 ISK na osobu. Dokonce se tu dalo platit kartou.
Jelikož docela fičelo, vyrobili jsme si kolem ešusu ohrádku z kamení a dřeva a použili sněhové límce u stanu (výhoda: nedostal se dovnitř sopečný prach X nevýhoda: vyšší kondenzace).
Večer jsme ještě vyrazili na kratší procházku po okolí a viděli mj. pořádný kaňon lemovaný kolmými skalami.
Den 4.
Čtvrtý den jsme docela rádi opustili sopečnou poušť a vydali se do Thorsmörku. Větší část cesty jsme mírně klesali. Na jednom místě nás čekal krátký řetěz ke slezení z vlhké skalky a za ním hezký můstek (v dobrém stavu) přes řeku tekoucí takovým menším kaňonem.
Krajina se dále měnila a najednou jsme šli po rudozlaté travnaté stepi, za kterou postupně začaly přibývat keříky a zakrslé břízy. Přebrodili jsme další řeku – byla široká, ale sahala sotva do půlky lýtek. Od řeky vedla cestička lemovaná houštím a malým lesíkem a pak se na ploché louce vynořil další kemp.
Kemp v komplexu Vulcano huts v Thorsmörku nás uvítal venkovním bazénkem s teplou vodou a restaurací, kde i škrt jako já našel jídlo za rozumnou cenu a nocleh stál jako v předchozích místech, tedy 1100 ISK.
Den 5.
Poslední den treku nás čekala trasa cca 27 km s převýšením skoro 1.000 m. Krajinu tvoří černé kopce porostlé zeleným mechem, sem tam se mohou objevit i sněhová pole a závěr trasy vede podél řeky Skoga a končí sestupem vedle vodopádu. Zhruba v polovině trasy stojí chata Fimmvörðuhálsskáli, pojmenovaná podle stejnojmenného sedla (1.043 m n. m.) ležícího mezi dvěma ledovci – Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. Od erupce r. 2010 se zde nachází nové lávové pole.
Jelikož si ale jeden člen výpravy pořídil puchýře a bolavá záda, byli jsme nuceni tuto část treku vypustit a jet autobusem:-(
Kemp ve Skógaru je pěkný, rozkládá se na velké ploché louce, nad kterou se zvedají kopce s pasoucími se ovcemi. Hned vedle kempu je i pastvina pro krávy, muzeum a několik farem. Jedna z nich nabízí i vyjížďky na „pětichodových“ islandských ponících, což jsem si nemohla nechat ujít. Vyzkoušela jsem si oba speciální chody (tölt je velmi pohodlný čtyřdobý chod a skeid je mimochod, při kterém se pohybují současně obě nohy na jedné straně), vtipné ale bylo, že se mi nepovedlo nacválat – místo toho koníček nasadil závodní skeid (trochu nezvyklé, ale pohodlné). Věřím, že na takovém koni by se udržel i začátečník, protože na rozdíl od klasického klusu to skoro neháže a navíc jsou tito „provozáci“ naučení chodit v řadě za vedoucím jezdcem (toho mého trochu mátlo, když jsem chtěla vyjet „ze stopy“).
Hlavní dominantou oblasti je 60 m vysoký a 25 m široký vodopád Skogafoss. Kdo má chuť podívat se k moři, stačí ujít cca 4-5 km po kamenité rovině, která se zdá nekonečná. Cestu zpestří racci a další pobřežní ptáci, kteří se lidí příliš nebojí. Na koupání je to ale trochu studené 
Nocleh ve Skógaru byl za pouhých 900 ISK (cca 150 Kč.)
Den 6.
Předposlední den našeho pobytu na Islandu jsme ráno nasedli do autobusu Skógar – Selfoss. Jízdenka stála 3200 ISK (cca 540 Kč) a dalo se platit kartou u řidiče. Postavili jsme stany opět v reykjavickém kempu a vydali se na prohlídku islandské metropole (je to nejseverněji položené hlavní město světa). Reykjavík byl založen roku 874 vikingským osadníkem Arnarssonem a název města znamená islandsky „kouřová zátoka“ – od horkých pramenů a gejzírů se všude kolem zvedá pára. Dnes zde žije asi 135 tisíc obyvatel.
Za vidění stojí např. dominanta města – kostel Hallgrímskirkja, Harpa (velmi zajímavě řešená skleněná budova sloužící jako koncertní hala a konferenční centrum), skulptura vikingské lodi Sólfar vytvořená ke 200. výročí od prohlášení Reykjavíku za hlavní město Islandu nebo starý přístav. Samozřejmě je tu i spousta muzeí, galerií, termálních koupališť apod.
Hlavní nákupní ulice se jmenuje Laugavegur. Ceny na Islandu jsou vysoké, ale cizinci by měli dostat zpátky DPH za nakoupené zboží v hodnotě nad 6.000 ISK (na jedné účtence). Účtenku s vyplněným formulářem by měli odevzdat na letišti u přepážky. Jelikož jsme ale odlétali asi ve 3 hodiny v noci, u přepážky nikdo nebyl, pouze schránka na vhození žádosti. To jsem udělala a pak si ještě půl roku marně dopisovala s úředníky dvou různých institucí, kteří se odkazovali jeden na druhého (tohle neřešíme my, ale oni). Po půl roce jsem se s mými cca sedmi stovkami rozloučila – tolik tedy k poctivosti místních úřadů (ovšem celková politická situace je tam v porovnání s naší záviděníhodná).
Výhodou je, že Reykjavík (resp. jeho nejzajímavější část) není tak velký, aby se nedal projít pěšky.
Den 7.
Poslední den na Islandu jsme věnovali návštěvě „must see“ lokalit, kterým se společně říká „Zlatý okruh“ – Gullfoss, Geysir a Thingvellir (Þingvellir). To byl taky jediný den, kdy pršelo, ovšem na místní poměry to bylo slabé mrholení. Díky tomu mě ale aspoň tak nemrzelo, že nestihneme pořádně projít Thingvellir.
„Domorodci“ mají vymakané jízdní řády, které umožňují zvládnout celý Zlatý okruh během jednoho dne. V Thingvelliru je pauza půl hodiny, u Geysiru 2 hodiny a na Gullfossu hodina. To je vcelku dostatečné, akorát v Thingvelliru tak není možné stihnout asi čtyřicetiminutový multimediální program v infocentru (ten je zdarma).
Zpáteční jízdenka Reykjavík-Thingvellir-Geysir-Gullfoss stála tuším 8.500 ISK, což je asi 1.450 Kč.
Gullfoss je impozantní kaskádový vodopád na řece Hvítá, tekoucí do strmého kaňonu. Je s ním spojený příběh o místní obyvatelce Sigríđur Tómasdóttir, které se podařilo zabránit zahraničním investorům vybudovat hydroelektrárnu, která by vodopád zničila.
Geysir už podle názvu napovídá, co zajímavého zde bude vidět. Gejzírů se zde nachází více. Aktivita toho největšího (Velký Geysir) je nepravidelná, pauzy mezi jednotlivými výrony se pohybovala od desítek minut po desítky let, ale od zemětřesení v r. 2010 zase pravidelně chrlí vodu do výšky až 80 metrů v intervalech 5-8 hodin. Komu se nepoštěstí vidět tento velký gejzír, určitě uvidí chrlení jeho menšího bratříčka Strokkuru. Ten sice dosahuje výšky „pouhých“ 20 metrů, ale zato každých 5-10 minut.
Thingvellir je národní park zařazený na seznam UNESCO. Leží přímo na hranici tektonických desek, jejichž posunem se v zemi vytvářely velké trhliny. V oblasti se nachází řada jezer a potoků, země je porostlá vřesem a mechem. Roku 930 zde vznikl první parlament Althing.
Protože je Thingvellir národní park, je zde povoleno táboření pouze ve dvou kempech: Leirar – cca 5 min od infocentra, nebo Vatnskot – u jezera. Cena je ovšem přátelská – 1.000 ISK, tedy cca 170 Kč.
Pozdě odpoledne jsme se rychle vrátili sbalit stany do reykjavického kempu a po svých vyrazili na autobusový terminál, odkud jsme se přepravili na letiště do Keflavíku. Jezdily dvě linky – Airportexpress za 2.200 ISK (cca 370 Kč), nebo Flybus za 1.950 ISK (325 Kč). Protože už bylo pozdě, nestihli jsme prohlídku města. Kdo by měl víc času, může v Keflavíku navštívit třeba přístav, vikingskou loď Icelander nebo základnu NATO.
Trek:
Část z Landmannalaugaru do Thorsmörku se nazývá Laudavegur trail, část z Thorsmörku do Skógaru pak Fimmvörðuháls trail.
• Landmannalaugar – Hrafntinnusker (cca 4-5 hod / 12 km) – Alftavatn (cca 4-5 hod / 12 km)
• Alftavatn – Hvanngil – Emstrur (cca 6-7 hod / 15 km)
• Emstrur – Thorsmörk (cca 6-7 hod / 15 km)
• Thorsmörk – Skógar (cca 10 hod / 27 km)
Praktické info:
• Do letadla se nedá vzít plynová kartuše, ale není problém ji koupit v kempu v Reykjavíku (někdy tam dokonce najdete poloprázdné kartuše i jiné vybavení, které tam odložili turisté před odletem domů – u recepce byl regál, kde si každý mohl zdarma vzít, co potřebuje, případně nechat něco ze svého vybavení pro ostatní). Kartuše jsou kompatibilní s běžnými vařiči Var nebo Coleman.
• Rovněž je zakázáno vozit na Island jídlo živočišného původu (salámy, paštiky, sýry atd.), takže se musí dokupovat až na místě.
• Skoro všude (včetně řady výletních autobusů a horských tábořišť) se dá platit kartou.
• Nejlevnější jídlo a drogerii mají v supermarketech Bonus s logem růžového prasete (v kempu v Reykjavíku je mají vyznačené v plánku města).
• Voda v kempech teče studená, teplá sprcha se dá koupit za poplatek (dostanete žeton na 3-5 minut).
• Slušná turistická mapa se dá koupit v kiosku v Landmannalaugaru v přepočtu za cca 300-350 Kč.
• Nocování na trase – v rezervaci se smí pouze v oficiálních kempech u chat, jinak prakticky kdekoliv, pokud nic neničíte (samozřejmě je dobré myslet na zdroj vody a taky nenocovat přímo u sirných pramenů). Pitná voda se dá nabrat u každé chaty nebo kempu.
• Kempy – většina v roce 2012 stála kolem 1.100 ISK za noc, v roce 2016 už prý 1.800 ISK.
• Při nákupu nad 6.000 ISK (na jedné účtence) mají cizinci nárok na vrácení DPH – lze vyřídit na letišti, případně v centru města.
• Vybavení – málokdo má takové štěstí na počasí, jaké jsme měli my. Je třeba počítat se zimou, silným větrem a někdy až horizontálním deštěm a tomu přizpůsobit oblečení (mít membránovou soupravu + pláštěnku na krosnu nebo pončo) i stan (ideálně dobře ukotvený geodet, rozhodně ne s laminátovými pruty).